Problém č. 1
Chladný dotazník, který se ptá na špatné věci
Tento test je sbírka otázek, které jsou položeny takovým způsobem, že na ně vlastně nelze odpovědět špatně. Jsou to otázky typu:
- "Mluvíte výrazně?"
- "Děláte chyby z nepozornosti?"
- "Máte potíže s organizací úkolů a aktivit?"
Všechny tyto body jsou navrženy tak, aby zmapovaly vaše problémy. Je to seznam deficitů. Je to protokol o tom, v čem selháváte podle standardů neurotypické společnosti. Nikdo se vás neptá, proč se to děje. Nikdo se nezajímá o kontext vašeho vnitřního světa.
Je to úplně stejné, jako kdybyste někomu operovali srdce na základě toho, že ho píchá na hrudi. Neřeší se příčina, řeší se jen symptom. A to je tragicky málo.
Tento test je nástroj, který si vytvořili lidé bez ADHD, aby pochopili lidi s ADHD. A takto to také dopadá. Je to jako popisovat barvy člověku, který je od narození nevidí. Je to snaha, ale výsledek je nutně zkreslený a neúplný.
Problém č. 2
Úleva, po které přichází ztráta identity
Největší paradox přichází po diagnóze. První pocit je obrovská úleva. Konečně! Nejsem líná, neschopná ani hloupá. Mám pro to jméno. Ten balvan, který jste celý život nosili na zádech, spadne.
Jenže co se děje potom?
Pro mnoho žen začíná spirála, která vede ke ztrátě identity. Najednou se všechny vaše vlastnosti, selhání i úspěchy filtrují přes novou nálepku. Život se stane sérií výmluv: "Tohle mi nejde, protože mám ADHD." Celý váš život, vaše osobnost, se scvrkne na 18 negativních bodů z dotazníku.
Začnete o sobě pochybovat úplně novým způsobem. Kdo vlastně jsem bez téhle diagnózy? Co je ještě moje osobnost a co už je jen symptom? Tento proces je nebezpečný a oficiální diagnostika vás na něj absolutně nepřipraví. Naopak, přímo vás do něj postrčí.
Problém č. 3
Byznys, který nepotřebuje uzdravené lidi
A pak je tu samozřejmě byznys. Farmaceutická firma vás nechce uzdravit. Chce z vás pacienta. Chce vám prodat řešení ve formě léků, které ale nic neléčí. Jsou to stimulanty, které dočasně mění chemii vašeho mozku, ale neřeší podstatu věci.
Kolem ADHD vyrostl celý průmysl, který těží z tohoto zjednodušeného, patologizujícího pohledu. Nabízí vám diagnózu a pilulku. Jenže váš mozek není nemocný. Je jen jiný.
Váš mozek se vyvinul v jiné době pro jiné potřeby. Jste lovec ve světě zemědělců. Jste sprinter nucený běžet maraton. Problém není ve vašem hardwaru, ale v operačním systému společnosti, do které se vás snaží nacpat.
Největší paradox přichází po diagnóze. První pocit je obrovská úleva. Konečně! Nejsem líná, neschopná ani hloupá. Mám pro to jméno. Ten balvan, který jste celý život nosili na zádech, spadne.
Jenže co se děje potom?
Pro mnoho žen začíná spirála, která vede ke ztrátě identity. Najednou se všechny vaše vlastnosti, selhání i úspěchy filtrují přes novou nálepku. Život se stane sérií výmluv: "Tohle mi nejde, protože mám ADHD." Celý váš život, vaše osobnost, se scvrkne na 18 negativních bodů z dotazníku.
Začnete o sobě pochybovat úplně novým způsobem. Kdo vlastně jsem bez téhle diagnózy? Co je ještě moje osobnost a co už je jen symptom? Tento proces je nebezpečný a oficiální diagnostika vás na něj absolutně nepřipraví. Naopak, přímo vás do něj postrčí.