Držím v ruce útlý svazek, který ale váží jako balvan: Existencialismus je humanismus od Jeana-Paula Sartra. Není to kniha psaná v tichu pracovny, je to přepis živé, elektrizující přednášky z roku 1945. Paříž se sotva nadechla po osvobození, staré jistoty byly v troskách a vzduch byl plný otázek. A do tohoto vakua promluvil Sartre.
Tady nenajdeme barevné obrazy a mýtické bytosti jako u Junga (článek č. I.) . Zde je hlubina prázdná, tichá a oslepující svou jasností. Je to hlubina svobody.
Co přichází první: Nůž na dopisy, nebo člověk?
Sartre začíná elegantně a jednoduše. Hází přes palubu staletí filozofie, která předpokládala, že člověk má nějakou předem danou podstatu, „lidskou přirozenost“, plán, který stvořil Bůh nebo příroda. Používá slavný příklad:
„Když uvažujeme o vyrobeném předmětu, jako například o knize nebo noži na dopisy, tento předmět byl vyroben řemeslníkem, který se inspiroval nějakým konceptem... Řekněme tedy, že u nože na dopisy esence – to jest souhrn receptů a kvalit, které umožňují jeho výrobu a definici – předchází existenci.“
Nůž na dopisy nejprve existuje jako myšlenka, jako účel, a teprve potom je vyroben. U člověka, tvrdí ateistický existencialista Sartre, je to přesně naopak. Pokud Bůh neexistuje, neexistuje ani žádná božská mysl, která by nás předem vymyslela. Jsme vrženi do světa bez plánu, bez návodu k použití. A z toho plyne první, základní a nejvíce otřesný princip existencialismu:
„...existence předchází esenci... To znamená, že člověk nejprve existuje, setkává se sám se sebou, vynořuje se ve světě, a teprve poté se definuje. Člověk, jak ho chápe existencialista, není definovatelný, protože na začátku není ničím. Bude až později, a bude takovým, jakým se udělá.“
Toto je výchozí bod sestupu. Nejsme ničím. Jsme prázdné plátno. A co je děsivější než absolutní prázdnota? Absolutní svoboda.
Odsouzeni ke Svobodě: Závrať z odpovědnosti
Sartre nás neuklidňuje. Naopak, utahuje šrouby. Tato svoboda není radostný dar, je to břemeno, je to rozsudek. Jeho slavná věta zní: „Člověk je odsouzen být svobodný.“ Odsouzen, protože se sám nestvořil, a přesto svobodný, protože jakmile je jednou vržen do světa, je zodpovědný za vše, co dělá.
A tady začíná skutečný ponor do psychologických hlubin. Tato zodpovědnost není jen za sebe. V tom tkví její nesnesitelná tíha.
„Když říkáme, že se člověk sám volí, chápeme tím, že každý z nás se volí, ale tím také chceme říci, že volbou sebe sama volí všechny lidi... Tím, že tvoříme člověka, kterým chceme být, tvoříme zároveň obraz člověka, jakým by podle nás měl být.“
Každá moje volba, ať už se oženit, vstoupit do odboje, nebo si jen nalít sklenku vína, je zároveň tvrzením: „Takhle by měl jednat každý člověk.“ V jediném okamžiku volby se stávám zákonodárcem pro celé lidstvo. Tento pocit drtivé, totální a hluboké odpovědnosti Sartre nazývá úzkost (angoisse). Je to úzkost, kterou pocítil Abraham, když mu anděl přikázal obětovat syna. Kdo mu zaručí, že to byl skutečně anděl? Kdo mu zaručí, že on je skutečně Abraham? Nikdo. Je sám.
Opuštěnost ve světě bez Boha
S úzkostí přichází opuštěnost (délaissement). Ta plyne přímo z neexistence Boha. Pokud Bůh není, mizí s ním i jakákoli možnost najít hodnoty v nějakém „nebi idejí“. Neexistují žádná znamení, žádné vnější morální příkazy, které by nám řekly, co dělat. Jsme sami, bez omluv.
Sartre ilustruje tuto opuštěnost na příběhu svého žáka, který za války váhal, zda zůstat s matkou, která v něm měla jedinou oporu, nebo odejít bojovat do Anglie. Která morálka mu poradí? Křesťanská říká: miluj bližního, buď charitativní. Ale kdo je bližní? Matka, nebo spolubojovníci? Kantova etika říká: nikdy nepoužívej druhého jako prostředek. Ale pokud zůstane u matky, používá bojující jako prostředek. Pokud odejde, používá matku jako prostředek. Sartre mu odpovídá jedinou možnou větou existencialisty:
„Jste svobodný, volte, to znamená, vynalézejte.“
Neexistuje správná odpověď. Musíš si ji stvořit. A za tuto volbu neseš plnou odpovědnost, zcela sám.
Humanismus bez iluzí
Proč tedy Sartre nazývá tuto mrazivou, úzkostnou vizi humanismem? Protože přesně v této absolutní svobodě a opuštěnosti leží jediná možná důstojnost člověka. Člověk není definován ničím vnějším, ale pouze sám sebou, svými činy, svým projektem. Neexistuje žádný jiný vesmír než lidský vesmír.
Není to humanismus, který by obdivoval člověka za to, jaký je. Je to humanismus, který klade na člověka nejvyšší možný nárok: být tím, kdo tvoří hodnoty ve světě, který sám o sobě žádné nemá. Je to humanismus tvrdý, strohý a hrdinský ve své beznaději.
Existencialismus je humanismus je ponor do ticha, které následuje po smrti Boha. Je to pohled do propasti, kde na dně není nic – jen my sami, odsouzeni k tomu, abychom si svůj smysl, svou morálku a svou duši stvořili z ničeho. Je to filozofie, která nás nenechá spát. A právě proto je tak nesmírně psychologická a tak hluboce pravdivá.
II. ÚROVEŇ HLOUBKY
Odložíme text přednášky jako takový a podíváme se do trhlin mezi slovy, do toho, co je řečeno jen napůl, do psychologického tlaku, který formuje samotné myšlenky. Zde, v této nejhlubší rovině, se Existencialismus je humanismus odhaluje nikoli jako filozofická teze, ale jako zoufalý a odvážný pokus o stvoření duše v apokalyptickém vakuu.
Prázdnota za slovem „nic“
Sartre říká: „Na začátku člověk není ničím.“ Ale co je to za „nic“? Není to klidná, zenová prázdnota. Je to pulzující, závratná propast. Je to nicota (le néant), která není pouhou absencí, ale aktivní silou, která hrozí pohltit veškerý smysl. Představte si, že se díváte do vesmíru a nevidíte hvězdy, ale absolutní, nekonečnou, chladnou prázdnotu. A pak si uvědomíte, že přesně taková prázdnota je v samém jádru vašeho bytí.
Toto není jen intelektuální koncept. Je to primární prožitek, který Sartre mistrovsky popsal ve svém románu Nevolnost. Je to pocit naprosté nahodilosti, kontingence existence. Proč existuje tato židle, a ne jiná? Proč existuji já, a ne někdo jiný? Neexistuje žádný důvod. Vše je „navíc“ (de trop). Věci prostě jsou, bez ospravedlnění, bez smyslu.
„Člověk je nejprve nic. Bude až poté, a bude takovým, jakým se udělá.“
V této větě je skryto celé drama. Ten pohyb od „nic“ k „něco“ není plynulý. Je to skok přes propast. Je to akt stvoření z ničeho, creatio ex nihilo, který byl dříve vyhrazen pouze Bohu. Moderní člověk si musí být svým vlastním Bohem. A to je úkol, který přesahuje lidské síly a vede přímo k srdci úzkosti. Není to jen úzkost z odpovědnosti; je to metafyzická hrůza z toho, že smysl musí být stvořen, ačkoli pro jeho stvoření neexistuje žádný základ.
Závrať ze svobody druhých: Peklo jsou ti druzí
Sestupme ještě hlouběji do Sartrovy myšlenky, že volbou sebe sama volím celé lidstvo. Zde se odhaluje ještě znepokojivější vrstva. Moje svoboda není osamocená. Je neustále konfrontována se svobodou druhých. A pohled druhého mě mění v objekt.
V okamžiku, kdy na mě pohlédne jiný člověk, přestávám být čistým projektem, čistou svobodou. Stávám se něčím pro něj – jsem „ten vysoký“, „ten arogantní“, „ten, co se dívá z okna“. Jeho pohled mě fixuje, připichuje mě jako motýla, dává mi esenci, kterou jsem si sám nezvolil. Tato zkušenost je zkušeností hanby (la honte). Hanba je pro Sartra základní prožitek bytí-pro-druhého. Odhaluje mi, že nejsem pánem svého bytí.
Toto je peklo, o kterém Sartre mluví ve své slavné hře S vyloučením veřejnosti: „Peklo jsou ti druzí.“ Není to peklo ohně a síry. Je to peklo neustálého soudu pohledů, které mě definují a kterým nemohu uniknout. Moje svoboda je v neustálém konfliktu se svobodou druhých. Snažím se z nich udělat objekty pro mě, oni se snaží udělat objekt ze mě. Lidské vztahy jsou v samém jádru konfliktem svobod.
Špatná víra: Sebeklam jako základní stav duše
Jak se člověk vyrovnává s touto nesnesitelnou tíhou svobody, úzkosti a opuštěnosti? Únikem. A tento únik Sartre nazývá špatnou vírou (la mauvaise foi). Je to forma sebeklamu, kdy si namlouváme, že nejsme svobodní. Je to pokus předstírat, že jsme věc, objekt s pevnou esencí.
Číšník v kavárně, který hraje svou roli číšníka s přehnanou precizností, není jen číšníkem. Je to člověk, který si vybral být číšníkem. Ale ve špatné víře předstírá, že je pouze číšníkem, že jeho bytí je vyčerpáno touto rolí. Žena, která nechá svou ruku v ruce svého společníka jako neživou věc, předstírá, že není svobodnou bytostí, která se může rozhodnout ruku odtáhnout.
„Člověk, který lže a omlouvá se prohlášením: ne všichni to dělají, je někdo, kdo má špatné svědomí, protože akt lhaní implikuje univerzální hodnotu přisouzenou lži.“
Špatná víra je pokus uniknout úzkosti tím, že se vzdáme své svobody. Ale i toto je volba. Snažíme se sami sebe přesvědčit, že jsme jen souhrnem svých vášní, svého dětství, své sociální situace. Říkáme: „Takový prostě jsem.“ Ale pro Sartra to je lež. Jsme tím, čím se děláme. Špatná víra je tedy základním stavem lidské duše, která se třese před svou vlastní, děsivou svobodou.
Konečný ponor: Tragický humanismus
V nejhlubší, nejtemnější vrstvě je Sartrův existencialismus tragickou filozofií. Člověk je absurdní vášní, „neužitečnou vášní“ (passion inutile), protože se snaží dosáhnout nemožného: stát se Bohem. Snaží se spojit svou fakticitu (to, čím je) se svou transcendencí (tím, čím by mohl být) a vytvořit tak pevné, samo-opodstatněné bytí. Ale to se mu nikdy nemůže podařit. Vždy mu bude unikat jeho vlastní svoboda.
Sartrův humanismus je tedy humanismem bez útěchy. Nenabízí spásu, odpuštění ani konečný smysl. Nabízí jen jednu věc: luciditu. Jasný, nemilosrdný pohled na lidskou situaci. Je to výzva žít autenticky, to znamená přijmout svou svobodu se vší její úzkostí, opuštěností a odpovědností. Je to výzva tvořit smysl ve světě, který žádný nemá, a vědět, že tento smysl je křehký, dočasný a závisí pouze na naší volbě.
Zde, na dně, se psychologie stává etikou a etika se stává ontologií. Nejde už o to, jak se cítit lépe, ale o to, jak být tváří v tvář nicotě. Je to pohled do propasti bez naděje, ale s plným vědomím. A v tom spočívá jeho mrazivá a nesmírně odvážná velikost.