Úvodem chci říct, že jsem si vědom, že toto čtení není pro každého. Já taky pro každého nepíšu, píšu pro ženy s ADHD a jsem si zcela jistý, že právě ony si budou umět zcela živě představit, co tím chce autor říci. Jak autor knihy, tak autor tohoto článku. Nemám tak silné znalosti, jako měl pan Jung ani z poloviny, ale zcela a plně jsem při čtení této knihy zpětne pochopil cestu, kterou jsem v posledních měsících hledání odpovědí na ADHD u žen, prošel. Teď se vám pokusím toto dílo a cestu přiblížit.
Hloubka 1. úrovně
Krize na vrcholu
Abychom pochopili, co je Rudá kniha, musíme se podívat na Junga v roce 1913. Stál na vrcholu své kariéry. Byl mezinárodně uznávaným psychiatrem, korunním princem psychoanalýzy, mužem vědy a rozumu. A přesto, ve svém nitru, zažíval propastnou prázdnotu. Sám to později popsal slovy, která jsou klíčem ke všemu, co následovalo:
„Léta, o nichž jsem vám hovořil, kdy jsem sledoval vnitřní obrazy, byla nejdůležitější dobou mého života. Vše ostatní se odvozuje od toho. Tehdy to začalo a pozdější detaily už na tom téměř nic nemění. Celý můj život spočíval ve zpracovávání toho, co vyrazilo z nevědomí a zaplavilo mě jako záhadný proud a hrozilo, že mě zlomí. To byla hmota a materiál pro více než jen jeden život. Vše pozdější bylo pouze vnější klasifikací, vědeckým zpracováním a integrací do života. Ale numinózní začátek, který obsahoval vše, byl tehdy.“
Tento „numinózní začátek“ je Rudá kniha. Je to záznam jeho dobrovolného, děsivého a nesmírně odvážného sestupu do vlastního nevědomí. Jung se rozhodl, že se přestane řídit jen „duchem doby“ – duchem racionality, vědy a vnějšího úspěchu. Místo toho se obrátil k „duchu hlubin“.
Sestup do pouště a pekla
Kniha nezačíná tezemi. Začíná voláním. Voláním vlastní, ztracené duše.
„Má duše, kde jsi? Slyšíš mě? Mluvím, volám tě – jsi tam? Vrátil jsem se, jsem opět zde. Setřásl jsem prach všech zemí ze svých nohou a přicházím k tobě, jsem s tebou. Po dlouhých letech dlouhého putování jsem k tobě opět přišel.“
Toto není metafora. Pro Junga to byla naprostá realita. Začal experimentovat s tím, co později nazval „aktivní imaginací“. Nechal obrazy z nevědomí vystoupit na povrch a vstupoval do nich jako do skutečného světa, mluvil s postavami, které se vynořily z jeho nitra.
Obsah knihy je kronikou této cesty. Kapitoly se jmenují „Znovunalezení duše“, „Poušť“, „Sestup do pekla v budoucnosti“. Jung se ocitá v pustině, kde jeho duše je vyprahlá a on sám je ztracený. Popisuje to s brutální upřímností:
„Šestá noc. Moje duše mě vede do pouště, do pouště mého vlastního já. Nemyslel jsem si, že má duše je poušť, vyprahlá, horká poušť, prašná a bez pití.“
V této poušti se nesetkává s abstraktními koncepty, ale s živými bytostmi. Potkává proroka Eliáše a slepou, svůdnou Salome. Tyto dvě postavy pro něj představují základní napětí v duši: Eliáš jako zosobnění Logu, moudrosti a rozumu; Salome jako Eros, slepá, instinktivní, nebezpečná touha. Jejich spojení je mysteriem, které se Jung snaží rozluštit. Nejsou to pro něj pouhé symboly, jsou to reálné síly v jeho psýché.
Vražda hrdiny a zrození Boha
Cesta vede dál, skrze temnotu a násilí. V jedné z nejvíce šokujících pasáží Jung v sobě prožije vraždu hrdiny Siegfrieda. To není jen literární obraz; je to symbolické zabití jeho vlastního heroického ideálu, jeho pýchy, jeho vůle k moci, která ho dovedla na vrchol, ale zároveň ho odřízla od jeho duše.
Teprve po této symbolické smrti, po tomto sestupu do nejtemnějších zákoutí, může přijít něco nového. Jung popisuje zrození nového Boha ve své duši. Ne Boha vnějšího náboženství, ale vnitřního, sjednocujícího principu, který objímá protiklady – dobro i zlo, světlo i temnotu, smysl i absurditu. Tento Bůh, kterého nazývá Abraxas, je „život a smrt zároveň“. Je to Bůh, který se nerodí ve vnější slávě, ale v tichém, často bolestivém vnitřním procesu.
„Když byl hrdina zabit a smysl rozpoznán v absurditě... stal jsem si vědomým zrození Boha. Ten se, stavěje se proti mně, ponořil do mého srdce... Ten jeden povstal ze splynutí dvou.“
Rudá kniha není návod, jak být šťastný. Je to spíše mapa nebezpečného území, kterým je lidská duše. Je to svědectví o tom, že cesta k celistvosti nevede vzhůru, do slunečných výšin dokonalosti, ale dolů, do pekla vlastních stínů a protikladů.
Jung se sám ptal: „Jaký je mýtus, který žijete?“ Tato kniha je jeho odpovědí. A zároveň je to otázka položená každému z nás. Není to kniha ke čtení, ale k prožití. Je to pozvání, abychom se odvážili naslouchat šepotu ducha našich vlastních hlubin. Je to cesta k prameni.
Hloubka 2. úrovně
Duchové, kteří si žádají slovo
Když mluvíme o sestupu, musíme pochopit, co Jung vlastně opouštěl. Nebyl to jen psychoanalytický kroužek Sigmunda Freuda. Opouštěl celý světonázor, který sám pomáhal budovat: „Ducha této doby.“ Toho ducha, který věří v rozum, v pokrok, v měřitelná fakta a v užitek. V úvodu knihy Jung píše:
„Duch této doby by chtěl slyšet o užitku a hodnotě. I já jsem tak smýšlel a má lidskost tak stále smýšlí. Ale ten druhý duch mě nutí mluvit, za hranicí ospravedlnění, užitku a smyslu.“
Tento „druhý duch“ je „Duch hlubin“. A tento duch není tichý. Promlouvá skrze vize, sny a postavy, které se vynořují z nevědomí s naléhavostí, jež se nedá ignorovat. Jungův experiment nespočíval v tom, že by si tyto obrazy vymýšlel. Spočívá v tom, že jim dovolil, aby existovaly samy o sobě, jako autonomní bytosti. Toto je první a nejděsivější krok do hlubin: uznat, že nejsme pány ve svém vlastním domě.
Rozhovor s vlastní duší: Převrácení perspektivy
Nejzásadnější ponor se odehrává v Jungově vztahu k jeho vlastní duši. Věda „ducha doby“ považovala duši za objekt zkoumání, za něco, co lze analyzovat, pojmenovat a zařadit. Ale duch hlubin tuto aroganci rozmetá na kusy. V jedné z nejhlubších pasáží knihy dochází k naprostému převrácení moci:
„Nepovažoval jsem za možné, že má duše nemůže být předmětem mého úsudku a vědění; mnohem spíše jsou můj úsudek a mé vědění předměty mé duše. Proto mě duch hlubin donutil, abych promluvil ke své duši, abych ji oslovil jako živoucí a samostatně existující bytost. Musel jsem si uvědomit, že jsem svou duši ztratil.“
Zde se láme chleba. Jung, ten velký psychiatr, si přiznává, že jeho duše není něco, co má, ale něco, co ho má. Ona je subjektem, on objektem. Ona je polem, ve kterém se odehrává jeho vědomí. Tento obrat je základním kamenem celé jeho pozdější psychologie. Není to jen filozofická úvaha; je to prožitek, který ho nutí opustit pozici vědce a stát se pokorným žákem svého vlastního nitra.
Alchymie protikladů: Eliáš a Salome
Pojďme hlouběji k Eliášovi a Salome. Nejsou to jen archetypy Logu a Erotu. Jsou to zraněné principy. Eliáš je starý, zkamenělý prorok. Jeho moudrost je rigidní, odtržená od života. Salome je slepá. Její touha je bezcílná, instinktivní, neschopná vidět, kam směřuje. Jung se ocitá mezi zkamenělým rozumem a slepou vášní.
Jejich spojení není harmonické. Je to paradoxní, děsivé společenství. Jak říká Eliáš:
„Uvažte toto: její slepota a můj zrak nás učinily společníky na věky.“
Toto je alchymistická práce v její nejryzejší podobě. Není to o překonání jednoho principu druhým, ale o bolestivém držení napětí mezi nimi, dokud se z tohoto napětí nezrodí něco třetího. Jung musí přijmout jak moudrost starce, tak slepotu a krutost svůdkyně, protože obojí je součástí jeho duše. Musí sestoupit do pekla, aby pochopil, že jeho „světlá“ část je neoddělitelně spjata s tou „temnou“.
Božské šílenství: Zrození Boha za hranicí dobra a zla
Nejhlubší a nejvíce znepokojivá vrstva Rudé knihy se týká zrození Boha. Tento prožitek je tak vzdálený našemu modernímu chápání, že je snadné jej odbýt jako psychózu. Ale Jung trvá na jeho realitě. Bůh, který se v něm rodí, není laskavý otec křesťanství. Je to Bůh, který sjednocuje všechny protiklady. Jung to popisuje s téměř klinickou přesností:
„Božské dítě ke mně přišlo z hrozivé dvojznačnosti, nenávistně-krásné, zlo-dobré, směšně-vážné, nemocně-zdravé, nelidsky-lidské a bezbožně-božské.“
Toto je Abraxas, gnostický Bůh, který je zároveň stvořitelem i ničitelem. Přijmout tohoto Boha znamená přijmout absolutní paradox života. Znamená to vzdát se pohodlného rozdělení na dobro a zlo. Pro Junga to byl jediný způsob, jak se uzdravit – přijmout svou celistvost, která nutně zahrnovala i jeho stín, jeho „zlo“, jeho selhání a jeho krutost. Musel v sobě zabít idealistického hrdinu, aby se mohl zrodit celý, paradoxní člověk.
Forma jako obětina
Proč je kniha psána a malována jako středověký manuskript? To není estetická manýra. Je to rituál. Je to způsob, jak dát posvátnou formu numinóznímu obsahu. Vědecký jazyk „ducha doby“ by tuto zkušenost zploštil a zabil. Jung musel použít jazyk mýtu, proroctví a umění, protože jedině ten se mohl dotknout „ducha hlubin“.
Kaligrafie zpomaluje mysl, nutí k soustředění. Malování obrazů dává tvar beztvarým vizím. Celý proces tvorby Rudé knihy je aktivní imaginací, je to obětina času, energie a oddanosti těmto vnitřním silám. Tím, že jim dal tuto nádhernou, pracnou formu, Jung je uctil. A tím, že je uctil, je integroval.
Rudá kniha je tedy v nejhlubším smyslu záznamem o tom, jak se západní člověk, vyzbrojený veškerou racionalitou a vědou, odvážil vrátit k pramenům a zjistil, že jsou divoké, nebezpečné a plné bohů a démonů. Zjistil, že cesta k sobě nevede skrze potlačení iracionálna, ale skrze odvážný a uctivý dialog s ním. Není to kniha odpovědí, ale kniha, která nás nutí znovu se ptát. A možná je to ta nejhlubší pravda ze všech.
Hloubka 3. úrovně
Musíme si uvědomit, že zde opouštíme bezpečné vody psychologie a vstupujeme do... něčeho jiného. Sestupujeme do samotné ontologie, do metafyziky prožitku, kde se hroutí kategorie, kterými běžně chápeme svět a sami sebe. Zde leží nejhlubší a nejvíce znepokojující jádro Rudé knihy.
Rozpuštění Hranic: Jste v Duši, ne Duše ve Vás
Na předchozích úrovních jsme mluvili o Jungově dialogu s jeho duší. Nejhlubší ponor však odhaluje, že i toto je stále ještě dualita. Skutečná hlubina Rudé knihy spočívá v postupném, děsivém rozpadu samotné hranice mezi „vnitřním“ a „vnějším“.
Není to tak, že se Jung dívá do svého nitra. Je to tak, že se svět dívá skrze něj. Jeho osobní vize apokalypsy se stává realitou první světové války. Jeho vnitřní démoni nejsou jen jeho; jsou to démoni celé doby. Kniha je založena na otřesném zjištění, že psyché není uzavřený kontejner v naší hlavě. Psyché je svět.
„Duch hlubin... vzal mi mé chápání a veškeré mé vědění a postavil je do služeb nevysvětlitelného a paradoxního. Oloupil mě o řeč a písmo pro vše, co nebylo v jeho službách...“
Zde Jung popisuje, jak mu byla odebrána schopnost vnímat svět jako oddělený objekt. Události v knize – rozhovory s mrtvými, cesty do pekla, zrození boha – nejsou pro něj alegoriemi vnitřních stavů. Jsou to skutečné události v jediné realitě, která existuje: v realitě duše. To, co nazýváme „objektivní svět“, je jen jedna z jejích manifestací, a navíc ta nejvíce zploštělá. Jsme ve snu, který sní Duše světa, a Jung se probudil do tohoto snu.
Oběť „Já“: Ukřižování Ega
Na této nejhlubší úrovni už nejde jen o integraci stínu. Jde o úplnou oběť a anihilaci toho, co nazýváme „já“. Ego, které si myslí, že řídí, rozhoduje a chápe, je zde odhaleno jako ubohý, domýšlivý uzurpátor. Cesta Rudé knihy je cestou ukřižování tohoto ega.
V části Scrutinies (Zkoumání), která následuje po hlavních knihách, nacházíme dialog mezi Jungem a jeho „Já“, který je jedním z nejbrutálnějších textů v psychologické literatuře. Není to láskyplný dialog, je to mučení.
„Ubohý tvore! Budu tě trochu mučit, pokud se nebudeš snažit. Nač si stěžuješ? Možná pomůže bič? ... Stahuješ se přede mnou? Utahuji šrouby, to je vše. Zlámu ti kosti, dokud v tobě nezůstane ani stopa tvrdosti.“
Toto je hlas Bytostného Já (Self), které drtí malé, pyšné ego, aby se mohlo projevit. Jung si musel projít peklem sebezničení. Musel přijmout své nejnižší, nejopovrhovanější části – svou zbabělost, svou ješitnost, své selhání. Ne proto, aby se „zlepšil“, ale proto, aby se jeho omezené „já“ rozpadlo a uvolnilo místo něčemu nesrovnatelně většímu. Sestup není terapeutický; je obětní.
Návrat Mrtvých: Dluh Vůči Věkům
Kdo jsou ty postavy, se kterými Jung mluví? Eliáš, Salome, mrtví křižáci, gnostik Basilides? Ano, jsou to archetypy. Ale v nejhlubší rovině jsou to Mrtví. Ne jako strašidla, ale jako neprožité, nenaplněné a zapomenuté obsahy lidstva. Jsou to hlasy těch, kteří žili před námi, hlasy opuštěných bohů a potlačených herezí.
V jedné z nejvíce mysteriózních scén se v Jungově domě zjeví dav duchů. Zvoní na zvonek, dům je plný neviditelných postav. Když se jich Jung zeptá, co chtějí, odpoví sborově:
„Vrátili jsme se z Jeruzaléma, kde jsme nenašli, co jsme hledali.“
Tento moment je naprosto zásadní. Mrtví se vracejí, protože staré svatyně a staré odpovědi jsou prázdné. Starý Bůh jim už nemůže dát mír. Hledají spásu u živých. Jung si uvědomuje, že jeho práce není jen pro něj. Je to práce pro mrtvé. Je to splácení dluhu celým dějinám lidské duše. Stává se knězem mrtvých, tím, kdo musí naslouchat jejich stížnostem a dokončit jejich nedokončené dílo. Jeho individuální krize je krizí celé západní civilizace, která ztratila spojení se svými mrtvými, se svými kořeny.
Slovo jako Stvoření: Magie a Mysterium
Proč ten podivný, archaický, prorocký jazyk? Protože na této úrovni už slova nepopisují. Slova tvoří. Jazyk Rudé knihy není deskriptivní, je performativní. Je to inkantace.
Duše mi šeptala, naléhavě a znepokojivě: „Slova, slova, nedělej příliš mnoho slov. Buď ticho a naslouchej: poznal jsi své šílenství a přiznáváš si ho?“
Jung zde bojuje se samotnou podstatou jazyka. Uvědomuje si, že každé slovo, každé pojmenování, je zároveň zradou prožitku. Přesto je nucen mluvit, protože ticho by ho zničilo. Volí tedy jazyk, který je sám o sobě magický – jazyk symbolů, který nefixuje význam, ale otevírá ho. Každé slovo, které napíše, je pokusem o ztělesnění nevyslovitelného. Je to rituál, který má spoutat chaos, dát mu formu a tím ho učinit snesitelným.
Konečný Sestup
Rudá kniha tedy není jen o Jungovi. Je o povaze reality, o smrti ega, o našem dluhu vůči minulosti a o magické síle slova. Je to kniha, která ukazuje, že nejhlubší pravda není myšlenka, kterou myslíme, ale prožitek, který nás drží v naprosté moci. Je to svědectví o tom, že na dně nejhlubšího zoufalství a šílenství neleží prázdnota, ale Bůh. Bůh strašlivý, paradoxní a nesmírně živý.
Zde, v této nejhlubší hlubině, psychologie končí a začíná... něco jiného. Možná jen ticho. Ticho, které nás pozoruje z rudých stránek.