Milé ženy s ADHD,
pokud můj příběh někdo pochopí, pak jedině vy.
Před rokem jsem se dozvěděl, že jsem „nemocný“. Nebylo by na tom nic zajímavého, kdybych to, že mám ADHD, nevěděl už do dětství. Ale tehdy mi zapomněli říct, že je to diagnóza. Moje máma, pedagožka, to používala spíš jako omluvenku: „Jooo, ty máš tu hyperaktivitu,“ což znamenalo, že jsem třeba nemusel dvakrát uklízet.
Nebylo to negativní, ani pozitivní. Prostě fakt. Vyrůstal jsem bez příruček a tak jsem si význam slova ADHD musel odvodit sám, pozorováním vlastního chování. Tohle by vydalo na vlastní článek, ale já tento nepíšu kvůli sobě. Postupem času jsem to vytěsnil, na ADHD „zapomněl“ a přizpůsobil si svět tak, aby vyhovoval mně, ne naopak.
Všechno se změnilo, když jsem potkal jednu z vás. Říkejme jí Denisa.
Naše spojení bylo od začátku intenzivní, ale měsíce existovalo jen online. Chtěl jsem se potkat hned, ona však přišla s nápadem „nepřeskakovat ten oceán až na druhý břeh, kde ještě nic není.“ Souhlasil jsem. Začaly dlouhé e-maily, pak WhatsApp a brzy jsme byli v kontaktu celé dny. Rozuměli jsme si na úplně jiné úrovni - když jsem četl její zprávy, bylo to jako by je psala moje ženská kopie - ona pro změnu doplňovala věty do hlasovek, které jsem zrovna nahrával. Pro chlapa, který má tolik zkušeností jako já, to působilo až děsivě. Fascinovalo mě její obrovské srdce, pohotovost, humor, intenzita…a její ADHD.
Stále mi ale vrtalo hlavou: Jak je možné, že je tak úžasná a nevidí to? Jak to, že věci, které označuje za „špatné“, já vidím jako naprosto unikátní?
Tehdy jsem spadl do králičí nory. Přes den jsem žil s ní, v noci, když šla spát, jsem hledal odpovědi na otázky o ADHD u žen. Jako podnikatel v technologiích jsem využil AI a zpracoval přes 180 e-knih a 130 YouTube videí. Padal jsem hlouběji do příběhů o „symptomech“, ale ta klíčová odpověď stále nepřicházela. Všechny zdroje mluvily o tom, co s námi je „špatně“, ale žádný nevysvětloval, proč se to děje zevnitř. Sem tam někdo zmínil „superschopnosti“, ale už ne to, jak je vlastně „nastartovat“.
Rozhodl jsem se tedy víc poslouchat ji. Hodiny jejího vyprávění, které často začínalo slovy: „Já nejsem dobrá ve vyprávění příběhů,“ načež následoval dvouhodinový monolog tak geniálně propojený, že by se i Shakespeare mohl jít zahrabat. A pak jsem si všiml jejích „hlasů“. Byly navázané na kontext, ne na náladu. Protože jsem měl jen virutálno, dokonce jsem si některé její fotky přiřadil ke konkrétním hlasům. Jednou při telefonu, když v půlce věty přepla z hlasu pro mě na hlas pro svou matku:
Ptám se jí... „Jak říkáš tomu skillu s těmi hlasy?“
„Co tím myslíš? Jaké hlasy?“...odpověděla.
Nevěděla to. Vůbec.
Tehdy mi to došlo. Kolik dalších věcí dělá nevědomě? Z mé posedlosti Denisou se stala posedlost pochopením. Velmi brzo jsem si začal všímat, že věci, které dělá ona a dějí se jí, tak různě nacházím v diskuzích, fórech a článcích o ADHD. Padal jsem tou králičí norou den za dnem hlouběji a hlouběji.
Pak přišla ta noc. Stála mi před domem. Konečně. Ale byla… jiná. Ráno, jako bych si povídal s někým, koho neznám. Občas jsem zavřel oči a jen poslouchal, jestli ten hlas... a ne. Když jsem ji vezl domů, cítil jsem, jak se mi mentálně vzdaluje. Následoval měsíc mého ticha. Znal jsem teorii o „ztrátě zájmu“ u žen s ADHD, a tak jsem věděl, že mi to dává čas. Čas zjistit "pravdu".
A zjistil jsem ji? Ona utíkala ze svého světa, z reality, kde si musela nasazovat "masku", do našeho bezpečného prostoru, kde konečně mohla být sama sebou. Strávil jsem celkově přes 4 250 hodin snahou porozumět ženě, kterou miluji, a došlo mi, že:
60 % negativních symptomů u žen s ADHD je způsobeno snahou své ADHD zamaskovat. Zbylých 40 % jsou ve skutečnosti pozitivní vlastnosti, jen jsou otočené nebo špatně použité.
Nepřišel jsem s dalším názorem, jestli ADHD je a nebo není "nemoc". Je to jiné vědomí. A protože tomu věda ještě nerozumí, je snazší vás onálepkovat ve snaze ADHD monetizovat, než vytvořit prostor, kde můžete být samy sebou. Díky téhle šílené cestě, která následujícího půl roku probíhala jsem byl schopný vymyslet (objevit) nejen "co" ale taky "proč" a "jak"...Trvalo mi to dýl, než jsem původně myslel, ale...jen díky tomu existuje dnes tento web, moje práce a moje produkty.
Proto vznikl projekt ArmeDHeaD a platforma DoHoDA.
Nepřináším další názory, přináším nástroje a fakta, která neřeší „nemoc“, ale „člověka“.
Zasvětil jsem tomu celé své bytí, protože právě dnešní doba a technologie jako AI nám dávají jedinečnou příležitost. Nejen k pochopení ADHD, ale k jeho přijetí jako daru. Umožňují nám konečně žít život naplno a správně – ne jako pacienti, ale jako tvůrci. Chce to práci. Obrovskou spoustu práce.
A ta práce začíná právě teď.